Moc vás prosím, nekopírujte. Vše, co je na tomto blogu je má tvorba!!

Já a svět z pohledu plyšového medvídka

2. února 2013 v 21:52 | Valeree |  Povídky
Většina článků na toto téma popisuje svého plyšáka. Přemýšleli jste však někdy, jak by přemýšlel medvídek? Jak uvažuje o světě? A o vás? Jak už asi název napovídá, já se to pokusím popsat. Ne, opravdu nemám teleptatickou schopnosti, který funguje i na plyšová zvířátka :D. Je to jen má představa medvídkovi fantazie:

K mé kamarádce jsem přicestoval až z Francie. Jó, to je krásná země. A ta věž, jak jí lidé říkají Eiffelovka, ta panečku...ne, počkat, tu jsem neviděl. Znám ji jen z vyprávění lidí, kteří se pohybovali kolem mě. Ti francouzi se o mě však starali tuze špatně. Strčili mě do krabice, ve které bylo sice okýnko, ale tím jsem viděl jen další a další krabice. Přenesli mě a má dvojčata do takového toho přístroje s kolami, ve kterém lidé jezdí do práce, akorát byl větší. Zažil jsem nepohodlnou a dlouhou cestu - narozdíl od bratrů, kteří si pěkně cestovali vzduchem. Ale stálo to za to. Získal jsem kamarádku, která mě vždy po ránu posadí na přehoz postele, abych jí ji zdobil. Panečku, to je život! Lenoším si celý den na posteli a sleduji Valeree.

Myslím, že Valeree znám moc dobře. Můžu o ní říct, i když nerad, že je líná. Když příjde ze školy, převleče se až po jídle a učebnice si chystá ráno. Také ji moc často nevídám ponořenou do učení. Vyrovnává to však fakt, že když se pro něco nadchne, získá takové odhodlání jako málokdo jiný. Ráda tráví čas vedle mě a hltá slova v knížkách. Často tu také slýchávám takové podivné "klink", u kterého se Valeree občas usměje a začne ťukat do klávesnice počítače. Myslím, že je to zvuk zprávy. Poslední dobou jsem ho však přestal slýchat a kamarádka mi příjde veselejší. Často za ní také chodí kamarádky. To mě pak odhodí na sedačku. Mně to však ani krapet nevadí. Mám rád ty chvíle, kdy můžu poslouchat, o čem si povídají a jaké blbosti provádějí.

Panečku, já si užívám. Někdy, když je Valeree dlouho pryč, je mi ale smutno. Zvlášť, když odjede daleko k moři. To tu jsem sám s dědem, který však sídlí na opačném konci domu. To jsou mé slabé chvíle. Chvíle, kdy začínám přemýšlet, jaké by to bylo být člověkem. Být volný. Někdy bych moc rád viděl takové ty žluté tečky na nebi. Někdy také přemýšlím, kolik mám dvojčat nebo s kým vlastně Valeree tráví čas mimo domov. Když mám opravdu špatnou náladu, říkám si, jestli mě má vůbec ráda. Vlastně mě jen posadí ve dne na postel a v noci na sedačku. Nic víc. Vím však, že se mě jednou dokonce pokoušela kreslit. Také to, že beze mě by nejspíš pokoji chyběla nějaká hezký plyšová ozdoba. A třeba...třeba si i myslí, že jsem roztomilý. Tohle mé chmury zahání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klaarusska klaarusska | Web | 2. února 2013 v 22:06 | Reagovat

Mám pocit, že takto se někdy necítí jen medvídek ale i lidé:D

2 valeree valeree | Web | 3. února 2013 v 11:15 | Reagovat

[1]: No...mas pravdu, no :-D psala jsem to tak trochu ze svych pocitu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama